Salvador Dalí, geniální blázen

"Jediný rozdíl mezi mnou a bláznem je ten,
že já nejsem blázen."
Mám rozečtenou knihu Deník Génia, deník salvadora Dalího. Nikdo asi nevyjádří o Dálím jaký je, kromě Dalího samotného. Uvedu pár úryvků, ale pokud jste milovníci individuálů, bláznů, geniusů, umění nebo prostě zajímavého čtení, tato kniha by neměla ve vašem repertoáru chybět!

Mé srdce plné úzkosti začalo tlouci jako splašené a tu jsem pochopil, že se s onou shnilou rybou stotožňuji, a cítil jsem, jak se mne zmocňuje její ztuhlost.
"Ó Bože, stává se ze mne ryba!" vykřikl jsem.
Důkazy o pravděpodobnosti této myšlenky se v tu ránu vnutily. Šupina z praskliny mne pálila do kolena a množila se. Cítil jsem, jak se postupně má stehna a pak i mé břicho pokrývají šupinami. Chtěl jsem plně vychutnat tento zázrak a setrval jsem se zavřenýma očima ještě skoro čtvrt hodiny.
"A teď," řekl jsem si, stále ještě nedůvěřivý, "teď otevřu oči a uvidím, jak jsem proměněn v rybu."
Lil ze mne pot a vlahé zapadající slunce zaplavovalo mé tělo. Konečně jsem rozlepil víčka...

Dnes ráno výjimečná defekace: dva malé výkaly ve tvaru nosorožího rohu. Tak nevydatná stolice mi dělá starosti. Byl bych věřil, že šampaňské, které piju tak zřídka, bude mít laxativní účinek. Ale ani ne o hodinu později musím jít zase na záchod, kde konečně mám normální stolici. Ty dva nosorožčí rohy byly tedy zakončením jiného procesu. K této otázce prvoředého významu se ještě vrátím.

Zase den určený zejména k slintání a slinění. ...uložil jsem si za úkol namalovat s úzkostlivou pečlivostí jednu jedinou šupinu včerejší ulovené létající ryby, ale tu nejlesklejší, tu nejstříbrnější...

Tento cvik je zvláště vhodný k vyvolání slinění. Cítil jsem, jak se ona prasklina na mých rtech zanítí a štípe, jak svíjí a rozvěcuje se v couzvuku se šupinou sloužící mi za model. Odpoledne jsem maloval oblohu až do soumraku, a je to vždycky obloha, která mne nejvíce nutí slintat. Prasklina mi dopřává pocit řeřavé palčivosti. Jako by mi nějaký mytologický červ ohryzával koutek rtů, což mi připomíná jednu z alegorických postav botticelliho Jara a jeho fascinující temnou květinu.

Každého rána při probuzení experimentuji s vrcholnou slastí, kterou dnes objevuji poprvé; je to slast být dalím a celý užaslý si říkám: copak zase dnes ten Salvador dalí udělá podivuhodného? A každý týden je pro mne obtížnější pochopit, jak mohou ti druzí žít, když nejsou Galou nebo Salvadorem Dalím.


Zvenčí cítím stoupat jako nebeskou hudbu obdivný šepot lidí stojících kolem domu. Nejdvojtajemnějším tajmstvím je, že nejslavnější malíř na svěě - to jsem já - neví ještě, jak se to dělá, když člověk chce malovat. Mám nicméně docela blízko k tomu, abych se to dozvěděl, a pak jedním rázem namaluji takový obraz, který překoná všechny obrazy antiky. Zdůrazňuji Feidiova varlata, abych si dodal odvahy... Ach! kdybych jen neměl strach malovat! Ale nakonec si přeji, aby každý tah štětce dosáhl absolutna a podal dokonalý obraz malovaných varlat, varlat, která nejsou moje.


Já, Dalí, ponořený do neustálé introspekce a do pečlivé analýzy svých sebenepatrnějších myšlenek, jsem právě zčistajasna přišel na to, že jsem celý život maloval jen nosorožčí rohy, a to aniž bych si to uvědomoval. Již ve věku deseti let jsem se modlíval - já-dítě-kobylka - na všech čtyřech před stolem z nosorožčích rohů. Ano, to už byl pro mne nosorožec! Vidím tak znovu všechny své malby a žasnu nad množstvím nosorožců obsažených ve svém díle. Dokonce i můj proslulé bochník chleba je nosorožčí roh, něžně položen do košíku.


Více si přečtěte :-) já se už teď těším nejen na dočtení Deníku Génia ale také na další knihy od něj, o něm. dá se říct, že je blázen, je ale blázen, který, přesvěčen o své genialitě, stal se skutečně geniálním v podvědomí všech milovníků surrealismu a umění vůbec. :-)