Život...tentokrát trochu vážně (je to kýč)

slova přicházejí a odcházejí,
já sedím doma a jsem nemocný.
telefon zvoní,
kočky spí.
Linda luxuje.
čekám, jestli budu žít, jestli umřu.
(Bukowski, úryvek s básně Co teď? )


Co je to život a co je to smrt? Pro mne je tohle takové ústřední téma když hloubám, když jdu po lese a snažím se nemyslet na věci světa. Máme duši? Nebo jsme jen spleť tkaniček pomuchlaných do klubíčka v naší hlavě? Troufám si říct, že jsem se setkala se smrtí. A to tím nejmarnějším způsobem, tedy zprvu. Je to takový pocit, sedět na kamenných schodech, poslouchat jak hlasitě a silně buší srdce až se mi chvějí tepny a bolestivě naráží na uši. Dívat se na hvězdnou oblohu, slyšet neskutečné ticho. Pomalu přestávat vidět barvy, všechno se točí, všechno je neskutečné, marnivé, tráva tančí, schody jsou kulaté, lidé jsou příliž vzdálení aby mne viděli a pomohli mi.... tak vipadala moje smrt. Moje domělá smrt, kdy jsem si ze stovkami pilulkami v těle řekla - teď zemřu. Za tři dny jsme se vzbudila ve své posteli (nevím jak jsem se do ní dostala), vyhublá, slabá, pochcaná; motala se mi hlava a srdce mi stále bušilo. Přijela záchranka.
Nebudu tu psát proč. Důvod je vždy a u všech stejný - slepota. Slepota kdy přestaneme vidět svět, přestaneme cítit radost a každý úsměv se nám zdá krutý a výsměšný. Lékařsky v zato je to deprese, stav kdy jedna polovina předního laloku mozku pracuje více (ta co vnímá negativní emoce) a ta druhá pracuje velmi málo nebo vůbec. Jenže co je to člověku platné když je mu zle?

O pár týdnů později mi někdo chtěl ukázat že smrt vipadá jinak. A že smrt pod hvězdným nebem a děsivým klidem na duši není pro mne určený. Byl to první den školy, kdy jsem dostala úzkostný záchvat. Mám je často, ale tentokrát díky novým léků "zmutovali" do životohrožující podoby, do záchvatů s křečí, bezvědomím a dušením. Leželaj sem 14 dní na JIPce, záchvat skoro každý den, někdy i 3x denně. Nejedla jsem, skoro nespala. Tehdy jsem měla strach, asi jsem pořád chtěla zemřít ale nechtěla jsme zemřít takhle. Nakonec se po tunách chemikálií v prášcích a injekcích záchvaty zklidnili a já skončila na klinice kde jsme byla ož do vánoc.
Opravdu jsem myslela že zemřu ...tolikrát.

Znáte někoho kdo zemřel? Já se bojím že znám víc než jednoho člověka, ale jistě, to vím jen o jednom kamarádovi. Byl to američan, znali jsme se krátce, dva roky, když byl v české republice sloužit pro svoji církev. Nevím, jestli by obětoval pro církev dva roky života bez rodiny a přátel kdyby věděl že pár měsíců na to dostane leukémii a záhy zemře. Neznala jsem ho dobře. Ale doteď mám v památníku jeho slova, fotku s jeho úsměvem, nikdy nezapomenu jak se smál a jak pozitivně bral život. Dokonce kamarádka která ho v USA navštívila jen pár měsíců řed jeho smrtí kdy už věděl že nebude žít déle než půl roku, řekla že byl plný optimismu a radosti ze života, i když byl omezený na nemocniční pokoj.

Co tím vším chci říct? Že život je příliž krátký na to abychom si ho skracovali. Myslím že jsem v životě necítila tak jako teď že chci žít. Život může být nádherný když mu to dovolíme. Musíme dokázat udělat z každé chvíle tu nejlepší, žít tak jakoby tento den byl poslední. Jakoby byl výjmečný. Každý den něčím oslavit, udělat si radost, usmát se.
Jsou to slova co někdo pořád opakuje znovu a znovu a i já jsem je párkrát říkala smutným lidem co přišli a seděli schoulení ve své beznaději. Ale teď je opravdu cítím.

"Realita je věc názoru, co je pro mne důležité, je pro vás, pane, bezvýznamné. Vždyť jste si ani nevšiml, že máte na rameni peříčko! A vidíte, pro mne to peříčko znamená zdroj štěstí pro celé další týdny co mne čekají..."

Jistě že zemřeme, zemřeme strašnou a bolestivou smrtí. A proto bysme teď měli žít a radovat se, abychom mohli i přesto umírat spokojeni.

Rineke Dijkstra

Jako další umělkyni bych ráda zmínila Nizozemku Rineke Dijkstru. Je to fotografka, její portréty jsou prosté, většinou s jednoduchým pozadím. "Nefotografuji lidi, kteří si na sobě hodně zakládají, Ti mě nemohou ničím překvapit.". Nejvíce jí proslavili cykly fotografií - plážové portréty, focené na jedné pláži, portrétovala zde mladé lidi které zde potkala. Dalším cyklem byli toreadoři, kteří právě vyšli z arény. V jejich tvářích lze viět napětí, vyčerpanost a nejistota z toho co právě probíhalo. Fotografovala také ženy, těsně po porodu, s několik minut starým dítětem v náručí. Dalším cyklem fotografií byli mladí lidé z jedné diskotéky ve městě. Vybrala náhodné návštěvníky diskotéky a portrétovala je na neutrálním pozadí, vždy jednotlivce nebo páry. Docela známé jsou i fotografie vojáků.
Líbí se mi prostota fotografií, ukazuje obyčejné lidi, v těch portrétech jsou velké emoce a mají silný náboj...

Skořicový Popolední čaj

Dneska jsem kupovala (lépe řečeno sháněla) koření a zabrousila do obchůdků s čaji a kořením a takových dobrot. Všechno jsem sice nesehnala, ale mám aspoň něco s čeho jsem vykouzlila čaj, jemné chuti, skořicové vůně, s jemností vanilky.

Čaj Grucia (černý sypaný)
Jemně pokrájená vanilka (asi půl lžičky)
Skořice (lžička a půl)
Pomerančová kůra strouhaná (půl lžičky)
Pokrájené sušené brusinky
Hřebíček celý (půl lžičky)
Příprava jednoduchá, vše hodíme do konvice, vysypeme do vařící vody a vaříme 15-20 minut, scedíme a pijeme :-)

Hyperrealismus

Dneska jsem měla s akirou rohovor o realitě. A nemohla jsem si nevspomenou na další střípek umění co prostě musím zmínit i tady. Mnoho umělců se snažilo zachytit realit...někteří šli tak daleko, že vytvořili nadrealitu, něco reálnějšího než realita sama - hyperrealismus.
Jde o sochy i malby ale americke retuši příliž neholduji a tak představím tři oblíbené sochaře.
Sochař žen, John de Andrea

















Dení výjevy prachobyčejného konzumního života, Duane Hanson

























A můj oblíbenec, s jeho většinou obřími sochami, Ron Mueck





























Tak mě napádá poznámka - něco té realitě chybí, vzláště na aktech jsem si všimla že žádná socha nemá mateřská znamínka a ani jedinou jizvičku. Já mám jizvičky všude a znaménka na každých 10-ti cm čtverečních :-)

Fantasy X Můj-milovaný-svět

Můj brácha je fantazák. Turkovci jsou fantazáci. Pročpak nejsem fantazák?
Je krásné vzlétnout do krajů čarodějů, mágů, elfů, králů, léčitelů atd. a je vzrušující ponořit se do hlubin světa upírů, nemrtvích, černokněžníků a hlavně kouzel... ale můj mozek prostě pracuje...jinak.
Je fain žít s myšlenkou na kouzla. Ale je dokonalé žít v reálném světě a kouzelně si ho vysvětlovat.
Tedy - můj oblíbenec Brautigan! Četli jste Chytání pstruhů v americe nebo V Melounovém cukru? To je to co mě tak fascinuje... to je můj svět! Svět kde nestačí říct "Sedí na staré pohovce a usíná" ale je třeba říct "Je to jediný nábytek, který jsem kdy viděl, ktery připomíná dětskou výživu. A lyzol vsedě klimbá po boku starého italského penzisty, který sní o zlaté pastě věčnosti, sladké bazalce a Ježíši Kristu". Je to svět kde je jednoduché jít rybařit k horské bystřině a náhle zjistit že se nejedá o horskou bystřinu, alébrž dřevěné schody nebo starou tlustou paní... Je to svět kde se Chytání psturů zosobňuje v reálnou bytost. Jsou chvíle kdy nestačí říct "nepíše se o tom v žádné literatuře" ale je nezbytně nutné vypsat všechny publikace které kdy vyšli o rybaření, třeba že tento seznam zabere dvě strany knihy.
O čem to všechno nesmyslné žvástání sčajeného jedince po probdělé noci? Svět který miluji a ve kterém se učím žít tak abych byla stále přijatelná pro zbytek lidí (což se např právě Brautiganovi nepodařilo když dostal diagnózu Schizofrenie) se skládá s naprosto obyčejných věcí. Můj mozek, moje srdce, moje smysli, moje bytost je ale vidí jinak, jinak je popisuje, jinak je cítí, jinak je vnímá, jinak chutnají a vypadají, zní jinak, pohybují se jinak a mají jiné vlastnosti, jiný význam a jiný účinek, jinou konstrukci a jiné složení, jinou barevnost, kontrast a ostrost, skýtají jiná nebezpečí a jiná tajemství, existují v jiném čase v jiném světe. Ale s toho nic nemáte pokud to sami nevidíte.
"Predemnou stojí kaktus" alias "Stojí tam, obrněn meči s oceli, duhově se točí vzhůru do nekonečných prostor, ve svých myšlenkách přesahuje topoly, ač si to nemůže dovolit neb nemá kořeny, je to on, je to Filip, vzpomínka zhmotněná v rostlinu, žijící, v kamenité hlíně bolesti, nedotknutelná krása neb kdo se jí chce dotknout může být poraněn a usmrcen pokud se do rány dostanou tvorové jiného světa kteří napadnou prst a krví se rozlezou do celého těla které potom otráví důvěřivou duši. Stojí tam, hledí na mě. Jako paní před kadeřnictvím která marně prosí o úpravu kštice s práznou peněženkou bez zlaté naděje která ovládá tiše tento svět."

Není to můj literární výplod nad kterým bych přemýšlela desítky minut. Je to jedna myšlenka která mi v milisekundě proběhne hlavou, právě ve chvíli kdy pohlédnu na svůj nový kaktus. Nemám tak rychlé myšlenky aby v milisekundě proběhl v mé hlavě tento monolog skýtající 120 dlouhých slov, je to jen jedno slovo, slovo které mi vyvstane v hlavě, sygnál který rozechvěje mozkovou kůru, impulz letící z oka do duše, pocit který udeří do srdečního svalu takže se nepocitelně pohne, jako když do vlasů spadne dešťová kapka a vy ji neucítíte, je to pocit že kapky tančí okolo vašich vlasů aby je nepromáčeli, ač víte že prší všude i na vaší hlavě. Je to pocit který nedokážu popsat, a to jsem použila už tolik slov, jenže slovo to je jako když chcete kapkou pomerančové šťávy obsahující 50% vody, barvivo a šestero E-xxx popsat nádheru léta stráveného s dokonalým stělesněnín lásky na pláži na kterou shlíží z dálky pomerančový sad...

"Mám poruchu osobnosti" říká moje tričko, "vidím svět jinak" říká moje mysl, "žiji" říká moje srdce "viz. všechna horní slova" říká marnost touhy vysvětlit tohle světu.

...pakže čaj není droga :-)

Když se Sčajujem...

I čaje může být mnoho a když se pije silný černý čaj alébrž výborný černý čaj obohacený rozinkami, pomerančem, santaovým dřevem a lékořicí a kvítky bodláku a pivoňky (obchodní nzev je odpuzující - Chvilka u krbu :-) ), je výsledkem probdělá noc. Libor už zadříml, já jedu non-stop protože...to nemá cenu... :-)

Shlédli jsme nicméně dvě krásné pohádky. Jedno fantazi, jménem Most do země Terabithia. Ne, nejsem zrovna fantazák, ale steně se nechám ráda unést představou jiného světa, světa obrů a skřítků, nebo třeba zrzavých jestřábů a pomatených veverek, svět kde mohu být králem (královnou spíše). Terabithia ale není tipikl fantazi, vlastně je napůl přiznané že jde o vymyšlený svět, který se ale stane skutečností ve chvíli kdy "otevřeme svou mysl"
Druhá pohádka, Disney-ovka, byla Nanny McPhee, kouzelná chůva s drsnými metodami jak vychovat sedum s prominutím spratků... pěkná pohádka, zvlášť když se člověk kouká ve čtyři ráno a kouká jak svítá... :-)

Takhle se sčajit asi není zdravé, ale myslím, že to prodlužuje život :-) Asi my zůstane záchvat smíchu když si vspomenu na větu "Myslíš že si Bruegel si taky dělal náčrtky jako ty?" (Ne, on si stoupl k dvoumetrovému plátnu, dostal zjevení a maloval, nikdy nekreslil chraňbůh) doufám že to bylo jen dubbingem :-) který byl v Terabithii opravdu přišerny, nevím kolik mělo být těm hochům, řekněme tak 13 let...český hlas patřil asi 30-ti letým chlapům nejmíň :-) možná chudáci mutovali...

PS: Optimismus - stále na dobré cestě, vlastně na skvělé :-) dont worry...be happy...or sčajuj se!

Phil Hansen

*A MOMENT*
"Zveřejnil jsem na Internetu svoje číslo a požádal lidi aby mi zavolali a řekli mi o momentu, který změnil jejich život. Všechny tyto momenty byli napsány do kruhu v 136 hodinách kdy jsem nepřestal pracovat mimo přstávky na toaletu."
Kruh má průměr 304 cm, jak jde videt na videu, zacal bez predkresleni, prste stoupl a psal a psal a psal....
*LANCE*
Tento portrét veliký 350 x 472 cm byl vytvořen jízdou tříkolky (upravené tak, aby na kolečka tekla barva z kyblíčku na řídítkách) přes plátno.
...roztomilý způsob malby :-)



*VALUE OF BLOOD*
Portrét Kim Jong Ila veliký 264 x 111 cm je namalován na 6000 sterilních čtverečků (obvazu) bez použití jediné kapky barvy, je totiž malován Philovou vlastní krví.
...už ne tak roztomilý způsob malby :-)

*SELF PORTRAIT*
Autoportrét je vytvořen na 90 x 244 cm drevene desce. Vydlabáním zůstal vyčnívat jen hřeben z tenkých proužků které byli obarveny.




















*GEORGE BUSH*
177 x 228 cm, tuto plochu si vysloužil G.W.Bush, jeho portrét je sestaven také ze slov, ale nejen slov, je sestaven ze jmen, všech obětí války v Iráku ... obraz byl vytvořen v roce 2005, zajímalo by mě jak velký by musel bý obraz dnes... :-(




*ROSA PARKS*
Jednu z nejznáměších amerických aktivistek v boji za občanská práva zobrazil Phil Hansen pomocí kopírovaného textu bible řazeného ve vrstvách. Za obraz instaloval světla takže když jsou světla vypnuta lze vidět čistou plochu textu (obr.1) a když se zapnou vyniknou vrsty a portrét je tak viditelný (obr. 2).














*JIMI HENDRIX*
Nakonec ještě Jimi Hendrix seskládaný z hlaviček barevných sirek, a poté zapálen...



Už víte proč mám ráda Phila Hansen? ...tohle je jen zlomek věcí co vytvořil, více najdete na jeho oficiálních stránkách www.philinthecircle.com
Myslím že rozhodně stojí za zmínku...Tenhle kluk z Washingtonu dělá pro umění hodně a nejen pro umění, taky dost nahlas vyjadřuje svůj politcký a lidský názor.
Nejen že dělá obrazy ze všeho co ho napadne od toustů s marmeládou po vlastní krev, ale taky tím dokáže dost říct.

Yogi čaj (dáta masala)

Přijel Liborek a sebou přivezl balíčky koření s tím, že se pokusíme vytvořit specialitu, skvost mezi čaji, Yogi čaj. Slovo pokusíme je docela přesné. Ale docela se nám povedl. Chuť se Yogi čaji podobá, i když příště musíme přidat na zázvoru a ísto celé skořice opatřit drcenou a snad to bude dokonalé... taky by se hodilo dodržet postup přípravy a taky mít lepší nástroje (přelévat dva litry tekutiny 3 centimetrovým sítkem je docela sranda).
Nezávislá porota v podobmě mámy, čaje neznalé, nazvala čaj lahodným, takže to můžeme považovat za úspěch i když není tak výrazný. Na první pokus ale skvělý výsledek.

2x skořice drcená (my jsme použili celou a zanikla takže rozhodně drcenou!)
2x zázvor nakrájený a usušený
2x hřebíček celý (ten nám přebil ostatní chutě takže příště o hřebíček míň :-)
1x pepř černý celý (v některých receptech také bílí)
2x semena kardamomu
2x anýz

Přivedeme k varu 1l vody. Přidáme směs koření, a vaříme 15 minut. Poté přidáme polévkovou lžíci sypaného černého čaje (obyčejný černý bez příchutí!) a mírně vaříme dalších pět minut (my jsme omylem přidali zároveň s kořením i čaj ale pít s to dá :-) ) Potom přidáme 0,5l mléka a přivedeme k varu. Necháme zchládnou na cca 40 stupňů a přimícháme polévkovou lžíci medu. Vše přecedíme přez jemné sítko a podáváme :-)

Landart - pomíjivé umění

Landart je asi můj nemilovanější způsob jak vyjádřit cosi uměleckého, jak vytvořit umělecké dílo. Napadlo vás někdy prostě jít o přírody a něco změnit? vytvořit obraz listí, kamenů, stébel trávy, vytvořit sochu z kamenů nebo ráskosí, lehnout si na zem v dešti a zanechat tak svůj otisk... to všechno už napadlo landart umělce. Můj njoblíbenější (a zároveň nejslavnější) je Andy Goldworthy. Tvoří čistě z přírodních materiálů a většinou neplánovaně. Vydrží sedět celý den na mrazivé pláži a spojovat holýma rukama ledové rampouchy aby vytvořil sochu která zřejmě další den už nebude stát. Hodiny hledá a skládá kmeny pro svá kamenná vejce (a to není jen tak, začíná se přecjen od špičky takže při stavení se mu dílo mnohokrát rozpadne v rukou a on musí začít znovu), po řekách pouští pásky z barevného listí, vysklává bezpočet kruhů z různých materialů, hodiny s hidiny spojuje stébla rákosí v sochu které stačí závan větru aby se shroutila... a nakonec si lehne na kamenitou pláž v dešti a nehnutě leží dokud pršt nepřestane a zanechá tak svůj otisk na zemi... a co s toho všeho má? Pár fotek co dává na výstavy, dobrý pocit, důvod a způsob jak trávit čas v přírodě a být s ní v těsném spojení.

Dalším jménem co stojí za zmínku je Walter de Maria a jeho trochu atypické dílo lanartu Lightening. V jednom velkém poli (v americe "velké pole" znamená něco jiného než velké pole u nás takže opravdu velkém velkém poli) kde je častý výskyt bouřek rozestavěl stovky hromosvodů... Tuhle podívanou bych chtěla vidět, i když asi z velké dálky...
Při mém černém humoru mě napadá - není to romantické místo pro situační sebevraždu? :-)


Christo a Jean Cloude mě také zaujaly - jejich Obalené ostrovy, kdy 11 kilometrů ostrovů obalili pásem růžové barvy, nebo jejich obalené stromy, jsou působivé i když trochu megalomanské projekty.

Jednou (možná při první příležitosti dostat do rukou kvalitní foťák) vylezu do Buchlovských kopců nebo jen na Rochuz a taky něco ukutím, třeba s pomocníky (ať to někdo vidí :-) ) a samozřejmě se pochlubím i tady. Nápad by byli..

Polidšťování nelidského

Pročpak lidé pojmenovávají své auta, kola, květiny, klobouky, plyšáky, stromy, gumové kachničky, domy, zvířata, zvěř, dobytek, konvičky, hmyz, boty, hrníčky, pokrmy, sbírané předměty od známek po porcelán...proč všechny tyhle a mnoho dalších naprosto nelidských věcí mají výsadu pyšnt se lidským jménem?
Zřejmě si tím něco nahrazujeme, zřejmě si dodáváme pocit společnosti přátel a možná si tak vytváříme silnější citové pouto. Hlavně hippies pojmenovávali úplně všchno...
Představím vám moje miláčky, moje pojmenované nelidské tvory i netvory...

Moji nejmilovanější jsou Křemýlek a Vochomůrka
dva roztomilí kaktusáci. Jména jsou to vskutku neoriginální, uznávám... nicméně mám je opravdu ráda. Jsou jim teprve dva měsíce. Další pojmenovanci z rostliné říše jsou Hanička, což je růžový hyacint, ale nevím jak skončí, nechávám ho svému osudu, když se zadaří, pokvete přezrok zas... ještě mi nějakou nehodou v bytě uvízla Amálka (od slova Amík v ženském rodě) od mé americké přítelkyně, s její americkou láskou. Ale ta už taky chcípe (proto mám kaktusy)
Nejsou to ale pouze rostliny co mají jméno mnou dané. Byl tu ještě Joe Black alias Pepa černý, černý králík který se dostal i do novin letní filmové školy v Uherském Hradišti a provázel mne půl roku až do mého skonání kdy byl odstraněn z mého bytu, zatím co jsem hnila ve špitále...

Co je vhoné ověnčit jménem jsou konvičky, jakošto milovník čajových dýchánku osamotě i s přáteli. Zatím mám jen jeden jménahodný kousek, malá čínská konvička, opravdu malá, která zřejmě dostane jméno Jasmínek což je sice zvláštní jméno ale nic lepšího mě nenapadá. Jasmínový čaj je přesně čaj který se hodí do téhle konvičky a já se těším až ji konečně vyndám s krabice a uvařím do ní čaj s někým naprosto lidským a vypijeme ho spolu.

Tedy, proč pojmenováváme věci a zvířenu? Co nás k tomu vede?
Snad jen rádi sníme :-) (tedy aspoň já) :-)

Dodatek:
Přibyli mi dva kaktusíci. Seznamte se, tenhle růžovokvětý kluk se jmenuje Melounový Cukr a bodlináč nese jméno Filip, jako vspomínka na den, kdy jsem Filipa vlastně vůbec neviděla.
:-) ano, mám ráda kaktusy :-)

DDR zavislost

Ano, i já jsem už DDR pozitivní. DDR - Dance Dance Revolution, aneb Stepmania, aneb Tanecní podlozka. Taková neviná japonská zábava :-)
Způsobuj těžkou závislost. Snad je to závislost na hormonu štěstí který se při tom bláznivém skákání uvolňuje, snad je to závislost na uzavřené realitě když s člověk usilovně soustředí aby se v té změti šipek vyznal :-)
netrvá dlouho než se naučíte stoupnout správnou nohou na správnou šipku, trochu dýl trvá šlápnou v pravou milisekundu a ještě dýl trvá tančit na těžší úrovni.
Obtížnost se měří v "tlapičkách", nejvíc je tuším 11, no já tančím na 5 a docela mi to stačí :-) mám velkou spotřebu triček a ponožek (skuste hodinu nebo dvě denně v kuse skákat a uvidíte jak z vás poteče) ale to mi nijak nebrání :-) Všem doporučuju!
Vůbec japonské vynálezy a hry jsou podle mě nejlepší odreagovačky, v japonsku je nejvíc sebevražd tak musí vymíšlet spoustu antistresových aktivit a DDR je jednou z nich.
Tahle hračka stojí okolo 1500,- (záleží na druhu a kvalitě) ale stojí to za to!

Více na DDR.cz nebo tanecnipodlozky.cz ;-)

PS: Hádám není moc dreadařů DDR pozitivních, i když jsem mezi písničkama oběvila dvě velmi podprůměrné pokusy o reggae, ale to mi taky nijak nevadí :-) clověk si zvykne i na hity jako IkeIke, nebo japonské anime když chce :-)