Život...tentokrát trochu vážně (je to kýč)

slova přicházejí a odcházejí,
já sedím doma a jsem nemocný.
telefon zvoní,
kočky spí.
Linda luxuje.
čekám, jestli budu žít, jestli umřu.
(Bukowski, úryvek s básně Co teď? )


Co je to život a co je to smrt? Pro mne je tohle takové ústřední téma když hloubám, když jdu po lese a snažím se nemyslet na věci světa. Máme duši? Nebo jsme jen spleť tkaniček pomuchlaných do klubíčka v naší hlavě? Troufám si říct, že jsem se setkala se smrtí. A to tím nejmarnějším způsobem, tedy zprvu. Je to takový pocit, sedět na kamenných schodech, poslouchat jak hlasitě a silně buší srdce až se mi chvějí tepny a bolestivě naráží na uši. Dívat se na hvězdnou oblohu, slyšet neskutečné ticho. Pomalu přestávat vidět barvy, všechno se točí, všechno je neskutečné, marnivé, tráva tančí, schody jsou kulaté, lidé jsou příliž vzdálení aby mne viděli a pomohli mi.... tak vipadala moje smrt. Moje domělá smrt, kdy jsem si ze stovkami pilulkami v těle řekla - teď zemřu. Za tři dny jsme se vzbudila ve své posteli (nevím jak jsem se do ní dostala), vyhublá, slabá, pochcaná; motala se mi hlava a srdce mi stále bušilo. Přijela záchranka.
Nebudu tu psát proč. Důvod je vždy a u všech stejný - slepota. Slepota kdy přestaneme vidět svět, přestaneme cítit radost a každý úsměv se nám zdá krutý a výsměšný. Lékařsky v zato je to deprese, stav kdy jedna polovina předního laloku mozku pracuje více (ta co vnímá negativní emoce) a ta druhá pracuje velmi málo nebo vůbec. Jenže co je to člověku platné když je mu zle?

O pár týdnů později mi někdo chtěl ukázat že smrt vipadá jinak. A že smrt pod hvězdným nebem a děsivým klidem na duši není pro mne určený. Byl to první den školy, kdy jsem dostala úzkostný záchvat. Mám je často, ale tentokrát díky novým léků "zmutovali" do životohrožující podoby, do záchvatů s křečí, bezvědomím a dušením. Leželaj sem 14 dní na JIPce, záchvat skoro každý den, někdy i 3x denně. Nejedla jsem, skoro nespala. Tehdy jsem měla strach, asi jsem pořád chtěla zemřít ale nechtěla jsme zemřít takhle. Nakonec se po tunách chemikálií v prášcích a injekcích záchvaty zklidnili a já skončila na klinice kde jsme byla ož do vánoc.
Opravdu jsem myslela že zemřu ...tolikrát.

Znáte někoho kdo zemřel? Já se bojím že znám víc než jednoho člověka, ale jistě, to vím jen o jednom kamarádovi. Byl to američan, znali jsme se krátce, dva roky, když byl v české republice sloužit pro svoji církev. Nevím, jestli by obětoval pro církev dva roky života bez rodiny a přátel kdyby věděl že pár měsíců na to dostane leukémii a záhy zemře. Neznala jsem ho dobře. Ale doteď mám v památníku jeho slova, fotku s jeho úsměvem, nikdy nezapomenu jak se smál a jak pozitivně bral život. Dokonce kamarádka která ho v USA navštívila jen pár měsíců řed jeho smrtí kdy už věděl že nebude žít déle než půl roku, řekla že byl plný optimismu a radosti ze života, i když byl omezený na nemocniční pokoj.

Co tím vším chci říct? Že život je příliž krátký na to abychom si ho skracovali. Myslím že jsem v životě necítila tak jako teď že chci žít. Život může být nádherný když mu to dovolíme. Musíme dokázat udělat z každé chvíle tu nejlepší, žít tak jakoby tento den byl poslední. Jakoby byl výjmečný. Každý den něčím oslavit, udělat si radost, usmát se.
Jsou to slova co někdo pořád opakuje znovu a znovu a i já jsem je párkrát říkala smutným lidem co přišli a seděli schoulení ve své beznaději. Ale teď je opravdu cítím.

"Realita je věc názoru, co je pro mne důležité, je pro vás, pane, bezvýznamné. Vždyť jste si ani nevšiml, že máte na rameni peříčko! A vidíte, pro mne to peříčko znamená zdroj štěstí pro celé další týdny co mne čekají..."

Jistě že zemřeme, zemřeme strašnou a bolestivou smrtí. A proto bysme teď měli žít a radovat se, abychom mohli i přesto umírat spokojeni.