Fantasy X Můj-milovaný-svět

Můj brácha je fantazák. Turkovci jsou fantazáci. Pročpak nejsem fantazák?
Je krásné vzlétnout do krajů čarodějů, mágů, elfů, králů, léčitelů atd. a je vzrušující ponořit se do hlubin světa upírů, nemrtvích, černokněžníků a hlavně kouzel... ale můj mozek prostě pracuje...jinak.
Je fain žít s myšlenkou na kouzla. Ale je dokonalé žít v reálném světě a kouzelně si ho vysvětlovat.
Tedy - můj oblíbenec Brautigan! Četli jste Chytání pstruhů v americe nebo V Melounovém cukru? To je to co mě tak fascinuje... to je můj svět! Svět kde nestačí říct "Sedí na staré pohovce a usíná" ale je třeba říct "Je to jediný nábytek, který jsem kdy viděl, ktery připomíná dětskou výživu. A lyzol vsedě klimbá po boku starého italského penzisty, který sní o zlaté pastě věčnosti, sladké bazalce a Ježíši Kristu". Je to svět kde je jednoduché jít rybařit k horské bystřině a náhle zjistit že se nejedá o horskou bystřinu, alébrž dřevěné schody nebo starou tlustou paní... Je to svět kde se Chytání psturů zosobňuje v reálnou bytost. Jsou chvíle kdy nestačí říct "nepíše se o tom v žádné literatuře" ale je nezbytně nutné vypsat všechny publikace které kdy vyšli o rybaření, třeba že tento seznam zabere dvě strany knihy.
O čem to všechno nesmyslné žvástání sčajeného jedince po probdělé noci? Svět který miluji a ve kterém se učím žít tak abych byla stále přijatelná pro zbytek lidí (což se např právě Brautiganovi nepodařilo když dostal diagnózu Schizofrenie) se skládá s naprosto obyčejných věcí. Můj mozek, moje srdce, moje smysli, moje bytost je ale vidí jinak, jinak je popisuje, jinak je cítí, jinak je vnímá, jinak chutnají a vypadají, zní jinak, pohybují se jinak a mají jiné vlastnosti, jiný význam a jiný účinek, jinou konstrukci a jiné složení, jinou barevnost, kontrast a ostrost, skýtají jiná nebezpečí a jiná tajemství, existují v jiném čase v jiném světe. Ale s toho nic nemáte pokud to sami nevidíte.
"Predemnou stojí kaktus" alias "Stojí tam, obrněn meči s oceli, duhově se točí vzhůru do nekonečných prostor, ve svých myšlenkách přesahuje topoly, ač si to nemůže dovolit neb nemá kořeny, je to on, je to Filip, vzpomínka zhmotněná v rostlinu, žijící, v kamenité hlíně bolesti, nedotknutelná krása neb kdo se jí chce dotknout může být poraněn a usmrcen pokud se do rány dostanou tvorové jiného světa kteří napadnou prst a krví se rozlezou do celého těla které potom otráví důvěřivou duši. Stojí tam, hledí na mě. Jako paní před kadeřnictvím která marně prosí o úpravu kštice s práznou peněženkou bez zlaté naděje která ovládá tiše tento svět."

Není to můj literární výplod nad kterým bych přemýšlela desítky minut. Je to jedna myšlenka která mi v milisekundě proběhne hlavou, právě ve chvíli kdy pohlédnu na svůj nový kaktus. Nemám tak rychlé myšlenky aby v milisekundě proběhl v mé hlavě tento monolog skýtající 120 dlouhých slov, je to jen jedno slovo, slovo které mi vyvstane v hlavě, sygnál který rozechvěje mozkovou kůru, impulz letící z oka do duše, pocit který udeří do srdečního svalu takže se nepocitelně pohne, jako když do vlasů spadne dešťová kapka a vy ji neucítíte, je to pocit že kapky tančí okolo vašich vlasů aby je nepromáčeli, ač víte že prší všude i na vaší hlavě. Je to pocit který nedokážu popsat, a to jsem použila už tolik slov, jenže slovo to je jako když chcete kapkou pomerančové šťávy obsahující 50% vody, barvivo a šestero E-xxx popsat nádheru léta stráveného s dokonalým stělesněnín lásky na pláži na kterou shlíží z dálky pomerančový sad...

"Mám poruchu osobnosti" říká moje tričko, "vidím svět jinak" říká moje mysl, "žiji" říká moje srdce "viz. všechna horní slova" říká marnost touhy vysvětlit tohle světu.

...pakže čaj není droga :-)