Už jsou to asi tři týdny, co se snažím svou odjakživa pesimistickou maličkost přesvědčit aby se stala optimistou. Je to zvlaštní, protože se mi to docela daří... možná se mi to za těch 18 let nepovedlo, protože jsem to nějak nepotřebovala. Posledních pár let to bylo možná chemickou změnou v mém mozku, což vedlo k mé zbírce diagnóz (DUR, BPD, APD, AF, PPP, BAP...) což ovšem vyrovnává zbírka léků které polykám (AD, AP, ANX, AE...) :-) takže, nic mi nebrání stát se optimistou...
v čem to spočívá?
Sednu na spatný vlak, dojedu na zastávku někde uprostřed pole, kromě průvodčí a jedné babičky ani živáčka a další vlak za hodinu. Ke všemu prší... pesimista: "Sakra k čertu, kde to trčím, teď kdo bude platit lístek? To je v řípu! Doperdele sakra to je hnusný den! (kopne do dveří stanice, praští do popelnice a odchází do pole) optista: "no teda, mám hodinu čas užít si krajinu bez lidí, deště co tolik miluju (opravdu miluju déšť), aspoň se neženu domů kde stejně nemám co napráci, můu si vyčistit hlavu kdy se dnešek moc nepovedl.."
Nic nezmění to že byl tehdá hnusný den, ale taky jsem nemusela řvát a kopat do dveří (to byla reálná situace)...takže příště po optimistkoidně!
Nicméně teď už se mi daří daleko lépe. Třeba dnes ráno. Nemůžu usnout snad do jedné v noci a sotva usnu, je 5 ráno a vzbudí mě ptáci a obrovský pes co mi vleze do pelechu a olíže mi všechno co trčelo zpodpeřiny. Já (tedy začínající optimista): "Dobré ráno Jessy, slunko už svítí a ptáci řvou jako tehdá a tehdá, to už je konečně jaro....jsem docela vyspaná, krása.." no, dřív by to bylo nejspíš pesimistkoidně: "vypadni pse, sakra ptáci řvou, slunko svítí a já mám půlnoc, ségra chrápe jak starej chlap, a je to v řípu páč je jaro a já nemám nic hotový z věcí co jsem měla mít už dávno hotový..."
A způsoby výuky optimismu? Má jen dva body - jeden před akcí a jeden po akci.
Před akcí: Než cokoli udělám, impulsivní hraniční člověk jako já nutně potřebuje spomalit. Než cokoli řeknu, udělám, dokonce než si něco pomyslím. Takže než ... stačí si říct: buď teď budu nasraná a naseru všechny kolem. Nebo to nebudu brát tak hrozně. Co je to proti věčnosti...
Po akci: tzn. večer, je důležité srovnat si znovu myšlenky. To není z mé hlavy nýbrž z hlavy mého kamaráda - tedy, KPZ - každodenní pozitivní zážitek. Je to jednoduché - prostě člověk musí najít na každém dni aspoň jednu hyperpozitivní věc, i maličkost, jen aby věděl že ten den stálo za to žít...
toliko krátce, přejte mi štěstí, peace a květiny v duši, buďme optisté! :-)
1 komentář:
Já vždycky byla ta optimistka, která nesnášela, když si někdo furt stěžoval. Vždycky jsem dokázala najít něco naprosto perfektního na daný situaci. Možná proto, že jsem prostě klikařka (možná si myslím, že jsem klikařka proto, že jsem optimistka :D).
Ale čas od času mě dostihne slečna Deprese (je to Slečna proto, že by si jí nikdo dobrovolně nevzal) a já mám ty zákeřný deprese, při kterých se ubíjím pekelnejm a argumentama, který mi nedovedou vymluvit ani kamarádi, protože jsou prostě pravdivý (a kdo jinej ví Pravdu o mě jinej, než já?).
Ráda si říkám, že ty depresivní myšlenky a vůbec všechny zlý, posměšný, vychytralý a ošklivý myšlenky produkuje Ten Druhý (podle Kulhánkovy Noční Hlídky, kde měl hlavní hrdina 'druhej' hlas v hlavě, jemuž říkal Ten Druhý).
A nejhorší je, že Ten Druhý, má VŽDYCKY pravdu. Já jen občas.
Okomentovat