Teorie snů

Měla bych rozvinout sou novou teorii spánku na kterou jsem právě přišla při cigaretě po vydatném spnkovém balíčku co mi přišel místo lehkého psychického zhroucení co jsem čeklala :-)
Prostě jsem usnula. Přišla jsem ze školy, buch a spala jsem. Deficit? Spala jsem dost, ale nesnila jsem! Teď když jsem spala, měla jsem dlooooouuuuhý sen. Nebyl ani dobrý ani špatný. Byl napínavý.
Když člověk má sen, vyrovnává si psychiku. A já ve snu odjela s dvěma našima profesorama, které teď mírně nemusím, na chatu. Takový osobní výlet. Takový na jaký bych jela spíš se svým bratrem nebo ještě spíš s Lyščákem. A byl provázen samýma situacema které by mě v normálním životě dopálili a zhuntovali a vynervyli a snad bych i sprostě nadávaa. A takyze jsem v tom snu taková byla. Ale po tom co jsem odjela čímsi mezi vlakem a autobusem omylem o zastávku dál a musela jít pěšky zpátky asi hodinu ve sněhu, po tom co jsem zjistila že nemám boty v tom sněhu a další takové chvilky, všechno jakýmsi způsobem dopadlo. Kdeže dobře! Byl to děs! Ale když jsem se probudila, veštkerá depka, veškerý přetlak, veškeré myšlenky prič.
Byli akorád 3 hodiny odpoledne, já spokojená, vyspaná jak babátko, vysněná, vybitá a šla jsem si s klídkem zapálit ven kde byla zimn modrá obloha...

Potřebuju víc spát. Potřebuju víc času na to mít sny. Asi začnu chodit spát v devět, abych se ráno budila dobrovolně jako dřív když mi bylo dobře. V to mje jádro pudla! :-) Zvuk budíku mě opravdu nepomáhá tak jako trocha adenalinu v posteli ;-D

přetlak...

Jsem šťastná, jako blázni
co létají v modrošeru
Vře v mě oheň co mi srdce rve
Jsem smutná, jako blázni
a na celý svět seru
Vře v mě oheň co mi kůži dře
Jsem nabytá, jako blázni
jsou plní svých léků
Vře v mě oheň sopečné krve
Jsem ubitá, jako blázni
jsou prázdní jak díry u výfuků...

Hrozně moc chci žít...a umřít zároveň...

vlakovy most...

Noc
Měsí je už skoro celý kulatý, hvězdy nejdou vidět kvůli zlatošedým mrakům. Já, vysoko nad řekou, On, sedí vedle mě. Vlakový most už spí a nikdo po něm už dnes nepojede. Je půlnoc. chce se mi brečet. Chce se mi smát. Kolem nás letí čtyři labutě a hlasitě nás zdraví. Most je studený, ocel e pevná, pod námi volný pád kdybychom chtěli. Voda se leskne, nic se nehýbe, Světla Hradiště a Staráku, obrysy starých kaštanů na hrázy, vše vypadá ako velký obraz.
Nikdy bych neřekla že na ten most vylezu dobrovolně, většinou k němu mám úplně jiné asociace...
Ale ta romantikááá :-P

Někdy...

Někdy to prostě nejde... Když člověk dlouho sedí, ač s velkou vůlí postavit se a zvlétnout, někdy to prostě nejde! Člověk se zvedne a udělá pár rychlích kroků HURÁ a JÉ a pak ho zabolí celý člověk a on se musí zastavit jinak by spadl. Tak rychle vztávat je těžká věc...
Vztávat se musí pomalu a tiše. Protáhnout se, rozsvítit všechna světla, dát si sprchu a ranní cigaretu, pak něco sníst a pak pomalým ale jistým krokem jít....
Jenže jak tohle udělat ve světě který už umí jen utíkat? Letos nám z milosti přidají jednu vteřinu. Budeme mít jednu vteřinu na to abychom se zastavily. Ale kdo to udělá? Je to čas který nikomu nebude chybět. Můžete o vteřinu déle plakat, o vteřinu déle se smát, o vteřinu déle ležet a koukat do tmy, nebo do světla, můžete vteřinu nedělat vůbec NIC!
Ale svět, svět to nespomalí...

Proč jsem se naučila milovat kočky

čas na nějakou storku z nemocnice (sem mi radči nepřísluší psát o tom jak slavím návrat :-)) )
naučila jsem se zde (kromě vydatného kouření) milovat kočky. na prvním oddělní kde jsem byla v KM, (kdo by věděl tak 18A) je za oddělením velký sad, před ním hřiště a pár stromů katalpy a ještě před tím ja kuřárna, prostě pár lavic kolem stolů kde se kouří.
Já si na tomhle pěkném dvorečku našla schod, co nikam nevedl a sedávala pěkně na něm, s golden Virgiinií nebo cigaretou, četla nebo jen tak sledovala jak přichází podzim.
No a tam, na tom schodu, jsem si zamilovala kočky. Jednak jsem zrovna četla Tracyho Tygra, a jednak koucour kteý tomuto oddělení kraloval sem chodil. Za mnou.
Říkalo se mu House, Housík a on na to slyšel. Primář, který ho krmil pravidelně ráno ve své kanceláři, mu dal ale jméno Tygr.
Byl to větší mourovaný kocůr...
A vrněl tak že to šlo slyšet z dalky.
A skákal na bžanty.
A doufám že mu teď občas dá někdo šunku nebo pribiňáka když jsem já prič :-( :-)

Kocour

Jsem kocour, jak vidíš člověče
nechápu tě a ty zas nechápeš mě
jediné co nás dva spojuje
je miska mléka a zbytek tvé snídaně

Jsem kocour, pro mne napětím je myš
co tebe nutí pobíhat, jako když nemyslíš?
jsi bláznivý, tolikých věcí ty vlastníš
a ani hrát si s nimi neumíš!

Jsem kocour, spokojen jak král
za podrbání vrním, drápy zatínám
víc nechci a ani ty, zda-li pravdu mám?
loučím se, jsem kocour, chci být sám.

JSEM ZPĚT

Skutečně je to tak!
Takže žít, pracovat, studovat, ilustovat, malovat, básnit, milovat.... ŽÍT ŽÍT ŽÍT ŽÍT ŽÍT!!!!!!!!

Lidi kdo mě dlouho neviděl a chce tak mi napiště a něco podniknem!

..pusu!
PS: Po čtvrtém pobytu v blázinci mám konečně papír na to že NEJSEM BLÁZEN (to jsou ti promovaní doktoři :-) ), moje neoficiální diagnóza je UMĚLEC :-P