Anorexie, aneb jsem ted opravdu stastna.

Dneska jsem cely den trajdala po městě. V jedné zahrádce nejdrazší kavárny v Uh jsem zahlédla slečnu, anorekticku. Mela tak 28 kilo, víc ne. Znám jich hodně, hodně jsem jich poznala v nemocnicích (viz foto - jedna moc skvela holcina co semnou lezela v Brne...ani nevim, jestli jeste žije...) Dneska me ale zaplavil takovy zvlastni pocit. Videla jsem jak jeji teňučke paže visy z krátkych rukavu ktere by me byly vice ne tesne a na ni vipadali jako ticko xxl. Koukala jsem na jeji tvar, unavenou a presto s nasazenym usmevem, tak hozne umelym. Na cele mela napsane svoje myslenky "v tom koktejlu je cukr...proboha...mela bych se vic hybat kdyz tu jen tak sedim a piju to...boli me vsechno, chci umrit, je mi zima i na tom slunci, chci umrit, boli me srdce, boli me duse, boli me svedomi, chci umrit...."
A cítila jsem se hrozně fain, když jsem si sedla do trávy, vytahla skicák a barvy, dala si nove sandály co jsem si konecne koupila, malovala, usmívala se, docela upřímě, na lidi co přišli blíž aby se podívali co maluju. Vzpomínam nějak na doby, jako každý den, jako každou hodinu, kdy jsem ležela v nemocnicích, klinikách, lečebnách...jak mi bylo a proč vlastně.A ted jsem doma.
a jsem hrozne moc_____________Šťastná


Pointa je v tom, že jsem si při pohledu na tu slečnu, co stratila pohled na realitu hledáním "lepší reality" uvědomila, že MOJE realita (i když je jiná než některých lidí) mi teď vyhovuje. Nejde ani tak o váhu ale o postoj k životu jako takový. Kdysi jsem taky hubla, no jo, asi každá děvčica, já zhubla po svých nemocničních pobytech snad 20 kilo. A teď mi je nějak jedno, jestli mam kolem pasu pneumatiku, křivé nohy, nos jak okurku a odstate uši. Kdosi mi totiž řekl, že mám pěkný úsměv. Nejde o to kdo, nejde ani o to že je prý pěkný, jde o to že JE a nebyl, že JE, přestože nic není dokonalé. Jde o to že mám zas jednou pocit, že mám život ve svých rukou a nestraší mě démoni. Jde o to, že teď nepotřebuju být smutná. Být jiná. Být lepší... a mám blogové obdivovatele kteří se tu málem hádají :-))